Dvojsečnost otázky "Můžu být transgender?"

Můžu být transgender, i když nechci měnit fyzické pohlaví?

Vím, že mé tělo by mělo být jiné. Vím, že jsem se měla narodit jinak.
Ale přesto nechci podstoupit tělesnou přeměnu.

Je tu otázka, která má dva významy.

Můžu být transgender i přesto, že nechci z různých důvodů měnit tvar svého těla?
Asi ano, můžu. Protože se cítím jako transgender. Necítím se jako cisgender.
A další význam té otázky je tento:
Smím být transgender?
Což vyvolává další upřesňující otázky:
Mám právo považovat se za transgendera, i když si nepřeji, aby moje tělo prošlo přeměnou pohlaví?
Mám právo na to, aby lidé respektovali, že jsem více muž než žena, i když vypadám jako žena (byť androgynně vyhlížející?)
V jakém rodě o sobě mám mluvit?

Všichni máme právo na důstojnost. To je moje odpověď. A součástí takového práva je i právo na vlastní rozhodnutí.

Mluví se o duši, duševním pohlaví, ale přesto je tu takový důraz kladený na fyzično.
Vím, že i lidé, kteří mají tělesnou dysforii mnohem menší než já, do přeměny jdou.
Dysforie tedy asi není ukazatelem toho, "jak moc" je člověk transgender.

Ale jak mám žít?
Jak si mám najít partnera, který tohle bude chápat a respektovat?
Jak mám žít v té šedé zóně na pomezí, někde uprostřed genderového spektra, blíže k té maskulinní straně?

Jak mám žít ve světě, kterej nechápe a nemá slovo pro to, co jsem.
Tedy muž v těle ženy, který v tom těle chce zůstat a být neutrální. Občas se převléknout za ženu, protože ví, že mu to sluší, ale pořád je to jen převlek... Kdo uvidí, jak to je všechno doopravdy. Směs obojího. Zženštilý chlapec v ženském těle.

Kde jsou ostatní? Kde jsou lidé jako jsem já?