úterý 6. prosince 2016

Poslední dny nemaj hlavu patu. Tenhle článek také ne.

Pozlátko ženskýho světa se mi vždycky líbilo.
Ale stojí mi to za to?

Za posledních asi 10 dní se toho ve mně hodně zvrtlo. K lepšímu. Udělala jsem několik vážných kroků, dala si několik předsevzetí, která hodlám opravdu splnit, i když jsem se tomu léta vyhýbala.
Dohnal mě k tomu strach, že už je pozdě (dal bych si po držce za to, že jsem si myslel, že je pozdě ve 23 letech). No, je pozdě, ale za chvíli bude ještě později, takže...
Ale to je moje niterní věc a to tu nechci rozebírat, protože se to ani netýká mé genderové situace.

Jedním z těch vážných kroků, o kterých jsem mluvila, byl coming-out matce. Bylo to v pohodě a zatím toho nelituju, ale taky o tom tady nechci mluvit, protože je to moc osobní.

Ale jde o to, že to ve mně spustilo nějakou lavinu. (S čímž souvisí i ta předsevzetí.)
A taky mě z tohoto hlediska moc zaujal článek na Filipově blogu, kde se sám sebe ptá, kam vlastně kráčí. Mluví o tom, že právě teď, kdy může být tím, kým vlastně byl vždycky, ale myslel si, že nemůže... neví, co s tou náhlou svobodou.

Mám pocit, že jsem vlastně celý život jen dělala, co jsem měla, snažila se vypadat dobře jako holka, protože jsem doufala, že za to přijde nějaká odměna zvenčí.

Průser byl vždycky ten, že jsem si jako dítě ráda hrála s panenkama Barbie - takovýma těma panenkama, co vypadaj jako dospělý ženský, šijou se pro ně hadříky podle poslední módy a tak. Naprosto jsem jimi byla posedlá. Ale nepamatuju si, že bych někdy zatoužila, jako ostatní malé holčičky, být jako ony nebo vypadat jako ony.

Jako teenager jsem se hodně začala zajímat o makeup a módu. Byl v tom prvek převlíkání se za někoho jinýho a to jsem od dětství naprosto milovala - a o to víc, když jsem k tomu neměla moc příležitostí, protože nemáme žádnej Halloween. A vlastně jsem tím posedlá pořád, snad ještě víc.
Nakonec to dopadlo profesním zájmem o módu, kterej mě mohl jednou i živit nebo aspoň, ehm, přiživovat.
Prostě od téhle doby, kdy jsem přestala být ta zamračená malá holčička, která raději než šatičky nosila tepláky a volné tričko, nebylo pochyb o tom, že prostě jsem holka. Svoje pochyby z pre-pubertální a ranně pubertální doby jsem odsunula na druhou kolej.

Někdo takovej přece nemůže být kluk, ne? Vždyť kluci to nemusí. Móda a cingrlátka je nezajímají. Maj rádi sporty, auta, strohý styl. Já nemám ráda nic z toho. Když strohý, tak jedině elegantní. Líbí se mi pěkné věci, estetika, umění.

Ale já se stejně vždycky cítila spíš jako kluk.
A říkali mi: kdybys byla kluk, tak o sebe tolik nedbáš.

Kdo vlastně chci být? Jak chci doopravdy vypadat?
Chci vypadat jako muž?
Já nevím.

Když se podívám na chlapy, jsou většinou strašně drsní a strašně fádní. Tak mi připadali vždycky. Proto mě ani doopravdy nepřitahovali. Vždycky se mi líbil spíš kluk, co byl v něčem jako holka. V chování i ve vzhledu a v oblíkání.

Byly doby, kdy jsem neměla žádné sebevědomí, pokud jde o vzhled. Zažila jsem kvůli tomu šikanu a nebylo to nic pěknýho. Tak jsem se zařekla, že jim vytřu zrak a udělám ze sebe pěknou holku. No, nejdřív to moc nešlo. S tím, jak člověk v základu vypadá, toho moc nenadělá. Ale časem, asi jak jsem dospěla a rysy v obličeji se mi trochu změnily, se to docela zlepšilo. Nejsem žádná modelka, ale znáte to - když se namalujete a hezky se oháknete se (ať už žensky nebo do pánskýho stylu), tak vám to najednou lidi začnou žrát a začnou si myslet, že jste pěkná, i když jste celkem průměr.
Ale když je vám 18-21/2/3, tak máte pocit, že když jste to dokázali a udělali jste ze sebe aspoň trochu ucházející holku, o které si pár lidí možná myslí, že je docela pěkná, tak si myslíte, že jste v rámci vlastních možností vyhráli nějakou soutěž ve šlechtění andulek/růží/čehokoliv-co-vás-napadne. A myslíte si, že se váš život změní a čeká vás nějaká odměna za snahu.
Jo, prdlačky.

Od doby před více než týdnem, kdy jsem měla fakt těžkou depku z jiných věcí než z toho, že jsem trans, což nečekaně vyústilo v coming-out mámě (nevím, jestli v tom byla nějaká souvislost - na to ale asi přijdu po čase), se ve mně spustilo něco, co se mě začalo ptát - co vlastně chceš? Děláš opravdu to, co chceš? Jdeš tam, kam chceš, nebo jdeš tam, kde je to pro tebe bezpečný, jistý? Co když je správný jít za tím, co chceš, i když se bojíš, i když je to nejistý? Co kdybys fakt zkusila to, co tě láká a nebrala to tak vážně?
Vypadá to, že jsem vlastně nikdy nešla tam, kam jsem opravdu chtěla. Šla jsem tam, kde mi to schvalovali, kde byla cesta vyšlapanější, i když třeba ne úplně. Když jsem dělala věci, kde ta cesta nebyla úplně vyšlapaná, tak to byly jen věci, na kterých mi moc nezáleželo. Protože u těch mi bylo míň hrozně, kdybych selhala.
A tak jsem v životě nikdy nedělala nic, co jsem opravdu moc chtěla.
A teď to chci změnit, aspoň v některých věcech, i když je mi 26 a bude mi brzo 27. Je mi fuk, kolik mi je. Vlastně to není zas tak pozdě. Ale to už je o něčem jiném. Chtěla jsem jen říct: jako kdyby tohle paradigma, ve kterým jsem žila, souviselo nebo mělo příčinu v mým s tělem nesouhlasícím genderu. Nebo možná to není příčina, ale jen další aspekt. Nevím.
Když nemůžete být tím, kým se cítíte, v těch nejzákladnějších věcech jako je gender, tak vám přijde naprosto normální regulovat se i v jiných oblastech života.


Paní dr. Fifková říkala, že ženy se ptají, jestli budou krásné. Muži se zase ptají, jestli budou úspěšní.
Ale já chci být jako kluk taky hezkej. A hodně. Strašně mi na tom záleží. Přiznávám se, jsem povrchní.
Nechápu tu otázku, na kterou se ptají ti muži - proč by nemohli být úspěšní i jako žena? Jak na to má exteriér vliv? Je to snad o tom, co je ve vás, a ne v tom, jestli jste holka nebo kluk?

Nikdy jsem nezažívala žádnou velkou závist, když jsem se celý život dívala na kluky kolem, snad jen v tom, že můžou být větší srandisti a víc vyvádět. Jejich vzhled mě nikdy k závisti nepřivedl. Až na to, když uvidím opravdu hezkýho kluka. Hezkýho skoro tak, jako holka. Tehdy mu závidím, že je kluk, jindy vůbec. Není to paradox?

Z toho mám strach jak sviň. Jak bych vypadala? Jak bych působila, kdybych byla kluk i na povrchu?
Něco jsem budovala, ale nevyhovuje mi to. Možná, že to mám ztratit a chtít něco lepšího. A nejen v zájmech, kariéře, směru, ale... i ve svým exteriéru.
Nebudu jako kluk lepší než holka?

Ale pak jsou tu samozřejmě ty české zákony. A taky to, že nevím, jestli se mi chce podstupovat riziko s nejistým výsledkem. A taky samozřejmě ještě menší šance najít si partnera - nebo alespoň mi to tak připadá. Tím nechci nikoho urazit, to v žádném případě. Jen si říkám, proč zrovna mě by jako kluka bez penisu chtěl nějakej chlap, co, ehm, má rád kluky s penisem. A když má možnosti takovýho kluka mít, tak proč by nějakej chtěl zrovna mě.
To je snad asi lepší zůstat takový, jaký jsem, stát se ještě větším androgynem, a najít si někoho, kdo je taky transka a chápe, co zažívám, a bude mu fuk, co (ne)mám mezi nohama. A taky si myslím, že bych mohl dát to nejlepší ze sebe nějakýmu druhýmu člověku, co se cítí jako já, pomoct mu s tím vším.
Nejvíc bych asi chtěl někoho, kdo se cítí jako napůl muž a napůl žena, tedy že by to měl víc vyvážený než já (bohužel už to nemám jen z 80%, teď už je to 90). Asi bych byl raději, kdyby to byl fyzicky muž a aby byl vyšší než já, protože se cítím v ženským těle zranitelně a tohle ve mně vzbuzuje pocit bezpečí. Ale zároveň je tam pro mě důležitej ten silnej ženskej prvek empatie a jemnosti, v povaze i ve vzhledu. Pro někoho takovýho bych udělal všechno na světě a nic bych za to nechtěl zpět.

Ale jo, občas chci bejt kluk. Je to prostě tak. Přiznávám si to.
A někdy nesnáším svoje prsa a někdy mi nevadí. Ale i když mi nevadí, tak se jako žena necítím.

No, a taky se mi líbí dámský boty. Strašně. Na pohled úplně nejvíc.
Ale když si je obuju na moc dlouhou dobu nebo když je nosím každej den, tak se cítím jako spráskanej pes. Jako holka. Na holkách není nic špatnýho. A mít na sobě občas nějaký nádherný boty ryze dámskýho charakteru je skvělý. Jen nechápu, jak můžou cupitat každej den v takových botičkách a cítit se sebevědomě. Touha po určité submisivitě je prostě skutečným ženám asi daná. Kdyby ne, tak by asi nikdy nemohly být s cis hetero chlapem. Ti jim té submisivity dopřejí habaděj.

Chtěla bych najít způsob, jak být to, co jsem, ale nezasahovat do svýho těla nějak radikálně.
Jsem zbabělec.

V průběhu psaní tohodle článku jsem několikrát v mysli přešla od "chci být kluk" k "můžu být kluk i bez zklukovatění exteriéru" a zpět. Že jsem transka, je naprosto jasný. Vůbec o tom už nepochybuju.
Myslel jsem, že to, že bych chtěl být kluk, je záležitost hlavně vztahová, ale teď zrovna na nikoho nemyslím, ale stejně bych chtěl bejt kluk. Sám pro sebe. Chtěl bych bejt pěknej kluk sám pro sebe.

Takže bojovky tohoto období (mimo jiné):
1) Udělat ze sebe ještě většího androgyna, kterýmu to ale sluší (tomboy, žádná jeřábnice).
2) Brát sám sebe jako kluka, klidně si dovolit přemýšlet o sobě jako o klukovi a v mužském rodě. Nahlas tak o sobě ale zatím raději nemluvit. Ale přesto ze sebe nedělat holku ani před cizími lidmi, nesnažit se být moc submisivní, když to tak necítím.
3) Osobně se setkat s dalšími trans lidmi.

Ať se stane to, co se má stát. Co to ale bude, opravdu nevím.

3 komentáře:

  1. U binární identity jde o to vůbec vypadat jako ke správnýmu genderu :) U kluků to teda většinou problém není, ale u holek je to šílený přístup :D

    ona Fifková říká " budete pěkná holka" a ve skutečnosti je problém vůbec jako holka vypadat a ne jako malý chlapeček po blbé hormonální léčbě, takvý zjev pak je ještě pro ženu horší než nic neřešit a být pro lidi jenom kluk...Fifkovou vzhled a působení hormonů nezajímá, a klidně bude do holky bušit do hlavy, že jako žena vypadá a že se nemá bát a že nechápe , co lidi vidí, když ji řeši na ulici..."nejsou lidi slepí?:D



    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To fakt nevím, takže nemůžu ani říct svůj názor, protože do toho fakt nevidím.

      Vymazat
  2. A jinak dobrej web, konečně další pořádnej :))

    OdpovědětVymazat