pátek 20. ledna 2017

Když se to všechno usazuje, pomalu a jistě

Tento příspěvek napíšu netradičně takovým stylem, jak mě vidí okolní svět - jako holka, tedy hlavně v ženským rodě.
(Jinak bych byl rád, kdybych jednou v běžný konverzaci s přáteli a blízkými mohl používat oba. Zatím se na to ale vůbec necítím.)
Rozhodl jsem se tak proto, že se mi to zdá vhodný, protože by si mě u čtení tohodle měli představovat jako holku, která vysvětluje, že je klukem.
Tohle je taková tečka za všemi těmi mišmašoidními články, co tu poslední dobou byly. Tímto bych to rád ukončil (a psal míň a víc kvalitně) a věnoval zase víc obecnějším tématům a možná tu měl i nějaké hostující přispěvatele.


sobota 7. ledna 2017

Seznam vděčnosti (a tak trochu bilance)

Jsem vděčnej i vděčná za...
za všechno suprový, co v životě mám
za to, že je moje rodina i já zdravá
každej kopanec do zadnice, kterej mi život uštědřil
za lidi, co mě maj rádi bezdůvodně
za lidi, co jsem v životě potkala
za to, že mám možnosti, který mám
za to, že nemám některý možnosti, který bych chtěl mít, protože to má asi svůj důvod
za to, že teď můžu být na tý správný cestě, protože mi to nikdo nezakazuje
za to, že jsem měla v minulosti kliku, což mi dopomohlo k tomu, abych teď mohla bydlet sama
za to, že jsem v roce 2016 konečně kopla do prdele sama sebe
za to, že se mnou lidi poprvé v životě diskutovali o dysforii a svým životě (byť jen po internetu)
za to, že mi někteří i sami od sebe napsali (a za hlavně to, že se mi otevřeli)
za to, že jsem se jim mohl otevřít já
za to, že mi přes tenhle blog napsali neznámý lidi jen proto, aby mi popřáli štěstí
za to, že se mám kam vracet
za to, že nic není ideální
za to, že mám v některých věcech tak velkou kliku
za to, že jsem sám a mám čas na sobě pracovat a nikdo nemá příležitost mě ničit
za to, že můžu být obojí
za to, že se s tím nemusí k doktorovi
za to, že nejsem o 10 cm menší (nebo i víc)
za to, že jsem si uvědomila, že tu jsou lidi, kteří jsou jako já
za to, že mám v některých věcech poprvé v životě jasněji
za to, že můžu vidět, jak jsou někteří lidi šťastní
za to, že já taky můžu bejt šťastnej i šťastná a nepotřebuju k tomu okolnosti, jen svou vlastní volbu
za to, že je tak těžký tu "volbu," ehm, aktivizovat
za to, že se poprvý v životě dívám pravdě do očí
za to, že samota mě občas ničí
za to, že mi někteří lidi důvěřujou
za všechny pěkný věci, který za mnou tento rok přijdou
i za všechny, za kterými přijdu já.

A taky za to, že jsem k Vánocům dostala zdravotní ponožky, protože gumové lemy na těch obyčejných mě strašně škrtí.

Nevím, co se mnou 2017 udělá. Ale docela v hrubších obrysech vím, co s ním udělám já.



pátek 6. ledna 2017

Kluci se přece nemalujou a další marnivosti

Asi od 15 let věku (až do doby před rokem) jsem experimentovala s tím, jaká chci být žena.

Totiž před pár dny, přesně na moje narozeniny, bylo jisté jednoleté výročí, jak jsem náhodou zjistila.
V ten den přesně před rokem, na moje 26. narozeniny, jsem si do deníku zapsala, že jsem asi trans*, ale že se mi nechce zbavovat té holky, která za nic nemůže. Že ji nechci vyhladit ze světa. Jo, přesně tohle jsem si zapsal v den svých narozenin. A vzpomněl jsem si, jak těžko se mi to psalo, jak jsem se cítil. Jako by ta holka bylo nějaký břemeno, ale zároveň to byl můj nejlepší projekt, moje součást.

To bylo asi po 2 a něco měsících, kdy jsem o tom začal přemýšlet konkrétně, kdy jsem začala víc používat slovo trans. Jinak to popravdě asi v jemných nuancích začalo někdy v půlce roku 2014 (dokonce jsem si kvůli tomu založila i deník - já, která si nikdy deník nepsala). Ale to je taky jiná pohádka.

Nejsem holka, to všichni víme. I když na povrchu jo.
A i když bych byl asi šťastnější, kdybych se narodil jako kluk, tak zrovna teď nechci bejt kluk. Ale ani holka.
Teď to chci být jen . Protože to je něco, co jsem snad nikdy doopravdy nebyl a až teď se k tomu dostávám.

Minule jsem slíbil, že se vám svěřím, jak se mi daří s těmi třemi předsevzetími, co jsem si dal. Napíšu to obšírně a jeden bod budu prolínat s druhým, protože jinak to asi neumím.

úterý 3. ledna 2017

Poznámka: Nejsem na drogách, i když možná při čtení tohoto článku budete mít ten pocit. :D

Něco řeknu. Rychle. Protože musim. Potřebuju to napsat, abych se z toho vypsal a potřebuju k tomu domnělé publikum. Číst to nemusíte, ale můžete. Tak mi to vyhovuje, protože nikoho nenutím, aby mě poslouchal, když vás to bude otravovat, tak to prostě odkřížkujete. Ale zároveň je tu iluze jako kdybych to někomu říkal. Tomu říkám zabít dvě mouchy jednou ranou (i když já je nezabíjím, ale vždycky je milostivě požádám, aby se odporoučely oknem :D).

To, co budu psát, už jsem tu říkal, ve spoustě věcí se budu opakovat. Ale potřebuju si to napsat ještě jednou a jinýma slovama a ze svýho aktuálního pohledu.

Cejtim, jak se něco začíná dít, i když se zrovna teď nic neděje. Je to takovej šestej smysl nebo co. Úplně to cejtim v kostech. Že se něco dít bude, to je jasný, mám to přece naplánovaný, ale...
Poslední tři dny jsem z toho vyklepanej, ale dneska už je to lepší a už nejsem strachy paralyzovanej. Moc bych si přál, aby to tak i zůstalo. Když přijde nová stresující myšlenka, klepu se chvíli a pak to pomine - což je asi nutný, chvíli to zpracovávat, než to dosedne. Vždycky jsem si myslel, že jak je mi jednou z něčeho zle, jsem v koncích.
Posledních 10 let jsem byl hlavně frustrovanej ze spousty věcí a nedokázal jsem s tim nic udělat.  (To už jsem říkal, bla bla bla.) Ze strachu, zbabělosti a taky trochu z poslušnosti a strachu, že za to budu krut pykat. Jako za to, že budu sám sebou, projevím se a tak.
A taky jsem se bral strašně vážně, i když to tak asi nevypadalo. Prostě jsem se nechtěl zesměšnit, za což bych si teď dal do huby.