pátek 6. ledna 2017

Kluci se přece nemalujou a další marnivosti

Asi od 15 let věku (až do doby před rokem) jsem experimentovala s tím, jaká chci být žena.

Totiž před pár dny, přesně na moje narozeniny, bylo jisté jednoleté výročí, jak jsem náhodou zjistila.
V ten den přesně před rokem, na moje 26. narozeniny, jsem si do deníku zapsala, že jsem asi trans*, ale že se mi nechce zbavovat té holky, která za nic nemůže. Že ji nechci vyhladit ze světa. Jo, přesně tohle jsem si zapsal v den svých narozenin. A vzpomněl jsem si, jak těžko se mi to psalo, jak jsem se cítil. Jako by ta holka bylo nějaký břemeno, ale zároveň to byl můj nejlepší projekt, moje součást.

To bylo asi po 2 a něco měsících, kdy jsem o tom začal přemýšlet konkrétně, kdy jsem začala víc používat slovo trans. Jinak to popravdě asi v jemných nuancích začalo někdy v půlce roku 2014 (dokonce jsem si kvůli tomu založila i deník - já, která si nikdy deník nepsala). Ale to je taky jiná pohádka.

Nejsem holka, to všichni víme. I když na povrchu jo.
A i když bych byl asi šťastnější, kdybych se narodil jako kluk, tak zrovna teď nechci bejt kluk. Ale ani holka.
Teď to chci být jen . Protože to je něco, co jsem snad nikdy doopravdy nebyl a až teď se k tomu dostávám.

Minule jsem slíbil, že se vám svěřím, jak se mi daří s těmi třemi předsevzetími, co jsem si dal. Napíšu to obšírně a jeden bod budu prolínat s druhým, protože jinak to asi neumím.



1) Udělat ze sebe ještě většího androgyna, kterýmu to ale sluší (tomboy, žádná jeřábnice).

JO, milé děti, to jde těžko, když jste po Vánocích vyžraní, jako já. Ale pracuje se na změně.
Jenomže tohle se dá napravit. Na rozdíl od jiných... mnohem horších věcí.
Třeba toho, že je mi naprosto trapně říkat si kluk, když se odmítám přestat malovat.

Jeden z důvodů, proč je mi to fakt blbý, jest fakt to, že se vůbec nesnažím vypadat jako kluk.

Prohlašuju, že nejsem holka, ale ráno vstanu, obleču se do vytahaných hader, který jsem vytahaný už koupil (protože to je módní záměr - o to byly dražší, to víte), ale k tomu si vezmu legíny. Což je děs, nejen proto, že po Vánocích vypadám jako lachtan, ale hlavně proto, že si pak o sobě dovolím prohlašovat, že jsem kluk. A s klidem si obleču legíny.
Jako absolvent SŠ oděvní sice vím, že něco jako legíny pochází z pánské módy, ale to je každýmu fuk.
A to není všechno. Protože jsem takovej ten zrzavej bledej typ, tak mám strach vyjít bez makeupu mezi lidi, před kterýma se nechci ztrapnit. Protože sám o sobě vypadám příšerně - to není zakomplexovanost, to je pravda, která mě ale nijak nebolí, jen ji konstatuji. Když se namaluju, vypadám o něco mladší, než jsem, ale když ne, tak vypadám jako máma od pěti dětí (*cries*). Takže si na tlamu směle napatlám korektor a namaluju si oči.
Ve starověkém Egyptě chlapci chodili hóóódně zmalovaní. V baroku a rokoku se pudrem taky zrovna nešetřilo. To jsou sice pěkné argumenty, ale dneska je to fuk, kluk se prostě nemaluje.
Jasně - kdybych byl fyzicky chlap, tak bych zmalovanej tak směle ven nevyšel. Ale rozhodně si nejsem jistej, jestli bych se trochu na ksichtě nepřičmárnul, když bych k tomu měl nějakou příležitost.  Vždyť hezký věci přece nejsou jen pro holky, ne?
(A jen tak mimochodem, namalovaní kluci jsou moje úchylka. V pubertě a vlastně i předtím (i potom... takže do jisté míry i dodnes) jsem se s takovýma klukama doslova identifikoval. Když mi bylo 15, všechny holky chtěly vypadat jako Jessica Alba, ale já chtěla vypadat jako Billie Joe Armstrong nebo Bill Kaulitz.)

A to ještě není všechno. Teď přijde snad to nejhorší. Totiž parfémy. I moje máma, která chudák pořád asi neví, co to vlastně se mnou přesně je (teda ví, ale neví, jak s tím vlastně zacházet, když jsem zženštilej kluk, co se narodil jako holka), se mě dokonce ptala, jestli mi má k Vánocům koupit pánskou vůni.
Pánská "vůně" mi přijde skoro jako oxymóron. Už v dávné minulosti jsem čmuchal okolo pánských parfémů a vůbec nic mě tam nezaujalo. Občas mi nějakej parfém voněl přímo na chlapovi, ale že bych z toho byl vodvařenej, to bych teda neřek. Vždycky jsem měl sto chutí frknout na něj ten svůj (ale nikdy bych to samozřejmě neudělal).
Věřím, že bych si asi možná jednou našel nějakou unisex vůni, která snad nebude stát majlant, kterou bych si občas dal, zejména když budu oblečenej víc za kluka. Jenomže těch dámských se mi nechce nadobro vzdát. A tak ze mě jde odér, kterej kluka nepřipomíná ani náhodou.
Už jenom že to říkám, se cítím jak úplnej dement. Skoro se stydím.

Nejvtipnější na to všem je, že když tohle všechno dělá cis chlap nebo jakejkoli jinej chlap, co vypadá jako chlap, tak je mi to naprosto fuk, neřeším to ani minutu a někdy mě to dokonce i zaujme, ale jak to dělám já, tak si připadám jako ten největší pokrytec a úchylák.

Taková blbost. Ale prostě to hrotím. Jsem na sebe za to i naštvanej. Kdybych přišel k odborníkovi s tím, že se cítím jako kluk, tak by se mi tam vysmáli. Proto bych tam ani nešel. Šaty jsem měl na sobě naposledy sice v srpnu, ale kdybych zrovna teď nebyl asociál (a vyžranej po svátcích) a šel někam do společnosti, tak bych si nějaký možná taky vzal, kdybych se na to zrovna cítil. A to přece žádnej kluk nedělá.
Tahle věc mi, jak už jsem tu už určitě někdy napsal, zabraňovala vůbec sám sobě dovolit uvažovat o jako o klukovi.
Přísahám bohu, že závidím drag queens, i když mě ta jejich móda fosforeskujících kontaktních čoček fakt děsí. Jdou si na zábavu, načančají se, chvíli o sobě nechají mluvit v ženským rodě, gestikulují jak Mariah Carey, nechaj se obdivovat, pak jdou domů, svlečou prsa a všichni je berou zase jako kluky. Určitě není náhoda, že se mi tehdy před časem rozsvítila kontrolka právě po tom, co jsem si na Tumblru náhodou přečetl jeden rozhovor s takovouhle drag umělkyní. To už je ale na jiný povídání.

Zatím řeším jiné věci a prostě zůstanu u exteriéru ala genderovej zmatek (nikoliv zmetek). ALE zatím se nezdá, že se mi to daří. Akorát jsem o chlup zkrátil vlasy, takže teď už necítím jako Tarzan. (Navzdory všem těm ženskostem kterých se nezbavuji, tak vlasy mě fakt štvou a pořád vymýšlím kompromisy, jak je mít krátký, ale nevypadat jako jeřábnice.)
Nevypadám jako sexbomba, výstřihy nenosím, normální (nezmenšovací) poprsenku jsem měl na sobě naposled na Pridu (ta ironie!), mám půlku hlavy vyholenou a raduju se, když najdu v obchodě pánskej oděv, ve kterým nevypadám jako tlustoprd... Tím chci říct, že jako "normální" holka nevypadám, ale fakt, že jsem zmalovanej jak emo boy a smrdím jako ze šantánu, to celý kazí. Jenomže já se toho nějak nedokážu vzdát, dokud to tak můžu nosit a není z toho skandál.

Takže si to shrňme a řekněme, že na tom pracuju, dolaďuju... Kdybych si mohl nechat narůst knír, tak to neřeším. Byl bych kluk v legínách a se strništěm, no co.


2) Brát sám sebe jako kluka, klidně si dovolit přemýšlet o sobě jako o klukovi a v mužském rodě. Nahlas tak o sobě ale zatím raději nemluvit. Ale přesto ze sebe nedělat holku ani před cizími lidmi, nesnažit se být moc submisivní, když to tak necítím.
Tak toto mi pro změnu zase vůbec nejde. Zvlášť před chlapama. A taky to moc nešlo, protože jsem poslední dobou docela dost vynervovanej kvůli všem změnám, což ze mě vždycky dělalo submisivní plachou pindu, nevím proč. Moc stresu, málo duševní hygieny.

Pokud jde o ten mužskej rod, tak tak píšu jenom tady a po netu s kamarádem.
Nechce se mi tak o sobě mluvit nahlas.
Nejen protože mám strach, že se pak přeřeknu někde, kde nechci, ale hlavně proto, že vypadám jako holka. A jsme zase u toho - ne protože mám female anatomii, ale protože se jako kluk ani nesnažím vypadat. Cítil bych se trapně. S tímhle si fakt ještě nevím rady.

Je ale zajímavý pozorovat, jak se u toho cítím.
Někdy se mi vyloženě chce mluvit v ženským rodě, zvlášť když je to něco banálního. Nebo něco ženskýho, ale tohle konkrétně zrovna nevím, jak bych vysvětlil.
Pokud jde o to, že bych s někým něco měl, tak se mi ženskej rod vyloženě příčí, což ale tkví víc než v nějaký jazykový záležitosti v tom, jak se cejtim. Klidně o sobě můžu mluvit jako o holce, ale cejtit se tak v těchto situacích nemůžu. Cokoliv relationship/onenightstand-related - jako holka už nikdy. Prostě nope.
Ani si nedokážu představit a ani nevím, jestli bych kdy chtěl používat výhradně mužskej. Někdy se z něj cítím v rozpacích, jindy mi zas vyhovuje nejvíc.
Na druhou stranu, když mluvím (resp. píšu) v maskulinu, tak je všechno takové skutečnější a hlavně upřímnější. (Paradoxně i ukecanější, hm.)
O tomhle podrobně možná jindy.


3) Osobně se setkat s dalšími trans lidmi.
Tohle chci učinit už brzo, pokud se zas něco nepodělá, protože to se už několikrát stalo.

Mám z toho velkej strach, přestože jsem byl ujišťován, že je v pohodě to, jak vypadám, že mě nikdo odnikud nevyštípe.
Tady nejde o to, že jsem anatomicky holka. Tady jde o to, že i když se cejtim jako kluk, tak rozhodně jsem hodně netypickej kluk. Jakože hodně.
Jak už jsem tu kdysi říkal, tak sem si vždycky myslel, že aby byl někdo trans, tak musí chtít fyzickou operativní změnu, hormony a tak. A určitě se musí snažit být co nejvíc jako to pohlaví, jakým se cítí být. Hlavně tedy FtM, tedy já. Protože to údajně máme lehčí, jelikož když jste chlap, tak je vám přece jedno, jak vypadáte. A navíc FtM se jako bio ženský mohou oblíct do chlapskýho, protože butch lesbu už dneska nikdo neřeší (poněvadž v každé rodině je nějaká teta butch lesba, i když je to heteračka). Šminky a makeup na zakrytí akné pro vás musí být směšná věc pro slabochy, nesmíte se mejt dvakrát denně, i když nejste zrovna heterák. Myjte se jednou za dva dny, ať dokážete, jakej jste chlapák. Líbí se vám, jaký máte nohy v krátký sukni? Tak to nejste chlap, pane, je nám líto.
To je jako sabotovat krámy. Můžete to zkusit, ale ony na to serou. Přijdou, ať chcete nebo ne.

A ještě jednou se budu opakovat (protože stárnu a už zapomínám, co jsem psal): Tady jde hlavně o to, jak jsem říkal, že já se prostě vůbec nesnažím vypadat jako kluk ve srovnání s tím, co je pro FtM běžné. Ne že bych nechtěl. Ale ono je sakra těžký nevypadat v ženský podobě hnusně (pro mě rozhodně, to si nevybereš), když se chcete zklukovatět co nejvíc. A já prostě nechci vypadat hnusně, copak je to hřích?

To je důkaz toho, že gayové (ano, i ti, co se vykrucujou na jehlových podpatcích) jsou kluci a klukama chtěj zůstat a ženskou by bejt nechtěli. Takže homofobové, co říkaj, že jsou to "baby" se krutě mýlí. Jsem toho živoucím důkazem. S ženským životem si nevím rady. I když jsem zženštilej. A i když jsem nejspíš (ač ne určitě) na kluky.
Je to jasný: Je v tom takový ten pocit, že když se chceš považovat za trans, tak musíš todle a nesmíš tamto. Když seš teplej nebo teplá, tak se nikdy prostě nemůžeš zamilovat do opačnýho pohlaví i kdyby to bylo jenom jednou v životě a samotnýho tě to překvapilo.
Začínám závidět cis heterákům, ti můžou všechno, protože z LGBT se jich vždycky někdo ujme, když zaváhaj, žeeeee.
To byl vtip.


Žádné komentáře:

Okomentovat