Zpověď jednoho klikaře

Tedy moje zpověď.

Před rokem můj život vypadal pěkně blbě. Byl jsem v práci, která mě naprosto nebavila, ale dělal jsem ji pro prachy. Protože to nebyly kdejaký prachy, tak mě to samozřejmě přestalo po pár měsících bavit. Ale byla to moje první práce po škole, tak co. Nedělám z toho vědu, zdá se mi to normální.

V osobním životě jsem byl už přes rok v pěkných zmatcích a ukazovalo se, že to se mnou bude asi ještě horší, než se zdálo. A co mě štvalo ještě víc, byla samota. Byl jsem sám na ty věci okolo mýho mozku nesouhlasícího s mým stylem života a rolí, kterou jsem celý život hrál. A měl jsem pocit, že pokud se nerozhodnu pro jednu stranu,  že jestli nebudu žít podle binárního systému, tak jsem vlastně pěkně v hajzlu, protože nikde nejsem vítanej.

Taky jsem tou dobou plánoval založení tohohle blogu, protože jsem doufal, že najdu podobný lidi, který by mi rozuměli.

A opravdu se tak stalo. A co víc - daleko to předčilo moje očekávání. Ani nedokážu říct, jak moc jsem vděčný lidem, co se mi sami ozvali - koho se to týká, tak ví, ke komu mluvím. Trans* lidé, se kterými jsem ještě před tímhle blogem na netu mluvil, na mě koukali spatra, protože jsem nebyl dost kluk. Vlastně se se mnou ani nechtěli moc bavit, podle nich jsem ani nepatřil do trans komunity (tehdy jsem se popisoval jako genderfluid, což už dnes neplatí). Ale teď jsou tu lidi, co mě berou takového, jaký jsem. V něco takového jsem ani nedoufal a proto to pro mě tolik znamená.
Úplně poprvé v životě v sobě necítím, že tutlám něco důležitýho, protože jsem v kontaktu s lidma, který chápou, co jsem celej život prožíval a vůbec jim nemusím o ničem mlžit, za něco se stydět. A poprvé v životě cítím, že žiju doopravdy. Což je drsný, když už je mi 27. Je to trochu jako puberta. Všechno je nový a ani nevím, co je přede mnou pokud jde o postupný odkrývání mojí identity. A taky kam až to v téhle oblasti dotáhnu.



(Zpět do doby před rokem.)
V mých dalších ambicích jsem byl kurevsky pozadu, asi tak sto let. No dobře, deset.
A tohle třeba jsem od začátku 2017 začal měnit.

Po měsících depky jsem se odhodal k několika poměrně důležitým životním krokům najednou. K mýmu překvapení jsem je fakt uskutečnil a už jsem nic neodložil "na potom." Připadalo mi, že už je mi dost let a že za chvíli může být pozdě, pokud tedy už není. Na což se snažím nemyslet, protože jinak mě to hodně brzdí.

Snažil jsem se znovu najít takovej ten mladickej elán, kterej ve mně zabily poslední 2 roky vejšky. Moc to nešlo. Protože jsem se až příliš díval do minulosti, na místo, kde jsem skončil a myslel jsem, že odtamtud musím teď začít.
Zásadní přehození výhybky v mém mozku se odehrálo, když jsem se rozhodl sám sebe brát takového, jaký jsem, bez ohledu na to, že pro cizího kolemjdoucího vypadám jako holka. Tím se najednou spustila taková vlna svobody, kterou jsem naposledy zažil, když jsem byl na střední a vypadal jsem jako zmalovanej emo boy.
Začal jsem se cítit líp, aniž bych něco hledal ve svý minulosti, jak jsem to pokoušel dělat dřív. I když mě štve, že jsem dost let ztratil, protože kdyby se u mě věci vyvíjely normálněji a moji pozornost pořád neupoutávaly nějaké nesrovnalosti v mým nitru, byl bych dnes už dál. Ale kašlu na to a koukám do současnosti. Ne do minulosti nebo budoucnosti. To, co je teď, je důležitý, teď je čas makat na tom, co chci žít. Ale hlavně nenavazovat na minulost, hledat nějakou tu "original high."

Ale to neznamená, že bych měl přestat snít jako zamlada. Naopak, proto jsem ten ztracenej elán snažil hledat - abych mohl zase snít a to by mě hnalo dopředu, když teď konečně už mám víc času, než když jsem od rána do večera (doslova - holt jsem si uměl vybrat školy) od 15 do 25 let dřepěl ve škole nebo nad knížkama.
Přestal jsem ten hnací motor hledat v minulosti. The past is in the past.
Protože v minulosti, ať tam byly fajn momenty, tehdy jsem to nebyl tak docela já. Teda byl, ale nedovolil jsem si být tak nějak... úplnej.
To už si teď dovoluju.
Myslím, že dneska jsem lepší člověk, rozumnější. A taky myslím, že můžu dát lidem víc teď než v mým starým neúplným já. Takže už nedělám tragédii z toho, kolik let jsem promarnil blouděním a děláním věcí který pro mě až tak moc neznamenaly.

...
Furt mám depky, ale víte co, já si uvědomuju, jakou mám kliku. A jsem hlavně strašně vděčnej za všechny lidi, který jsem za poslední měsíce potkal.

...
Rozdělil jsem si šatník na klukovský/andro hadry a holčičí hadry, kterým říkám drag.
Důvod je prostej - i přesto, že obojí je mojí součástí, je pro mě nutný si uvědomit, co je převlek a co jsem já. Protože se mi tak se sebou líp žije. A někdy, když míchám styl ženskej a mužskej, tak si to musím uvědomit, jinak mi to pěkně šibuje s identitou.

Těším se na letošní Pride.
Konečně totiž vím, kde přesně v tom krásným davu, kam už dávno vím, že patřím, najdu ty svý.

P.S. Chtěl jsem původně napsat článek o sexu, ale bylo to tak chaotický a tak obscénní, že to raději nechám na jindy nebo možná na nikdy.