úterý 21. února 2017


Mám se dobře. Nadmíru dobře. Finanční situace se lepší, umím žít za malý náklady. Všechny bojovky, co jsem si na konci roku naplánoval, jsem si splnil. Všechno jde dobře. Akorát s disciplínou to ještě není ideální, ale už jsem na cestě.

Prostě se mám z objektivního pohledu dobře. Nemůžu říct, že by se můj život obrátil o 180 stupňů, ale rozhodně se stalo od prosince hodně zásadních změn. Nic mi nechybí a co mi chybí, tak k tomu mám našlápnuto.
Jenomže ani tak se z toho nedokážu radovat, je mi strašně zle, a to hlavně proto, že mám pořád pocit, že si nic dobrýho nezasloužím. Nic z toho dobrýho, co se mi děje a nic z toho, co bych si přál. Bere mi to elán, kterej jsem měl, když mi bylo o šest a víc let míň.
Nedokážu se zbavit pocitu, že si nic z dobrých věcí, co teď mám, nezasloužím. Připadám si směšně, když se snažím o něco, co bych si ve svým životě přál dokázat. A co jsem si už zařídil, tak to si prostě nezasloužím, mám z toho výčitky a všechny moje snahy jsou k smíchu.

Prostě se nenávidím a nedokážu přestat.

Přišel jsem na to, že když se ponořím do práce na několik hodin, tak se od toho negativního v sobě úplně odtrhnu a nic mě nebolí. Bohužel mě sice nenaplňuje, když dělám jen tohle a nevěnuju se jiným věcem, ale dělám to proto, jak už jsem řekl, že mě to otupí od nějaký vnitřní bolesti. Pracuju v kuse bez přestávky víc hodin, než bych měl. A pak jsem z toho tak znechucenej, že na práci nedokážu sáhnout třeba tři dny za sebou. A vlastně ani na nic jinýho, co nesouvisí s prací, ale v čem bych se chtěl rozvíjet, prostě nesáhnu. A začíná mi z toho jebat, protože tak to nechci. Pak zažiju nějakou euforii, je mi skvěle jako málokdy v životě... Pak taky nejsem moc produktivní, ale to už je moje chyba. Pak se něco stane a... je mi ze dne na den zase mizerně. Protože mám pocit, že si beru víc, než si zasloužím.

Kdysi, když jsem myslel, že jsem holka, tak jsem se nenáviděl za to, že blbě vypadám. Myslel jsem si, že to mi zabraňuje být oblíbenej a najít lásku. Teď už je mi upřímně fuk, když se někomu nelíbím. Neurčuju podle toho svou hodnotu. Seru na to. Stylizuju se tak, jak se to líbí mně, protože to jediný má v téhle oblasti smysl.
Nenávidím se prostě tam někde hluboko, v základu.

Můj mozek se mě stále snaží přesvědčit, že když si najdu někoho na sex nebo aspoň pseudosex nebo dokonce na lásku, takže mě to zázračně vyléčí a život bude skvělej. Ale já mu nevěřím. Vidím spoustu lidí, co jsou v relativně fungujícím vztahu, co našli svého soulmejta nebo šukaj první ligu, ale stejně je deprese neopustila.

Spíš mě zdrcuje to, že mi přijde naprosto absurdní, ABSUDRDNÍ, aby se mně něco takovýho stalo. Jako něco, co by mi vyhovovalo. Nikdy jsem nezažil nic, co by mi nebylo proti srsti. Však jsem tady o tom mlel snad tisíckrát. Ble.
Jde prostě o ten podělanej pocit. V mým životě, co mi přišlo naprosto absurdní, to se nikdy nestalo, tak nějak jsem na to měla od útlýho věku čich. Přijde mi to prostě nemožný, dokonce i z pitomejch představ mám blbej pocit, místo aby mi byli nějakou útěchou. Ani blbý daydreaming si nemůžu užít, protože cosi v hlavě mi říká - co si kurva myslíš, vždyť to je naprostá absurdita.
Vítejte v mým světě.


...
Jsem rok a půl po škole a už pět let se živím sama. Ze začátku mi ale občas ještě pomáhala máma a děda. Od otce jsem neviděl ani korunu už 5 let, tedy asi od druháku na bakaláři, a tak jsem to i chtěl. Teď se o sebe starám pochopitelně už úplně sám, bez finanční pomoci mamky. Bydlím docela daleko od domova a mám vlastní byt. A všechno si platím sám z toho, co jsem škudlil, za co jsem chtěl jet na Erasmus, ale na to to tehdy nestačilo.
Ale můj otec teď všude rozhlašuje, že mě živí a že mi platí byt. Říká to i přede mnou.
Ale vždyť to tak není! Proč to dělá? Já to nechápu.


Tak jsem se z toho vypsal, třeba mi teď bude už míň zle. Vždycky to tak bývá. Zajímalo by mě, jestli by to stejný efekt mělo, kdybych to někomu říkal naživo. Ne že bych se do toho hrnul, o svých pocitech jako takových jsem v životě mluvil jen s malým počtem lidí, ale domnívám se, že když takhle mluvím veřejně sám k sobě, tak je to snad i lepší. Nevím. Ale už jsem nějak otupěl a spíš bych o tom nemluvil proto, abych tím někoho neobtěžoval.
Rád bych šel ke cvokařce, až to finance dovolí, ale když jsem tam byl naposled, tak to bylo na hovno. To jsem to fakt mohl vykládat někomu v hospodě a mělo by to stejnej efekt. No, i když na vině bylo taky to, že jsem jí tam kecal o tom, jak mě ve škole šikanovali, ale o katastrofálních vztazích v rodině jsem taktně z úcty k rodičům mlčel. Vlastně jsem to tehdy ani sám sobě nepřiznal. Stejně jako to, že jsem si už tehdy ve 22 říkal, jestli nejsem náhodou kluk. A jestli by to ta cvokařka byla schopná poznat. To jsem si namouduši říkal. Paní cvokařka nezpozorovala nic. Tak třeba jsem přece jen divná holka s nefunkčním kosočtvercem.
Nenávidím se.

pondělí 13. února 2017

MtF vypráví: "Nemám úplný odpor k stávajícímu pohlaví."

Požádala jsem jednoho MtF člověka, kterého jsem před několika měsíci poznala na netu, (v době, kdy jsem tápal asi nejvíc), jestli by nenapsal něco o svém životě na můj blog. Jsem moc ráda, že souhlasil. Tady je jeho příběh, jak ho sám napsal:


pátek 20. ledna 2017

Když se to všechno usazuje, pomalu a jistě

Tento příspěvek napíšu netradičně takovým stylem, jak mě vidí okolní svět - jako holka, tedy hlavně v ženským rodě.
(Jinak bych byl rád, kdybych jednou v běžný konverzaci s přáteli a blízkými mohl používat oba. Zatím se na to ale vůbec necítím.)
Rozhodl jsem se tak proto, že se mi to zdá vhodný, protože by si mě u čtení tohodle měli představovat jako holku, která vysvětluje, že je klukem.
Tohle je taková tečka za všemi těmi mišmašoidními články, co tu poslední dobou byly. Tímto bych to rád ukončil (a psal míň a víc kvalitně) a věnoval zase víc obecnějším tématům a možná tu měl i nějaké hostující přispěvatele.


sobota 7. ledna 2017

Seznam vděčnosti (a tak trochu bilance)

Jsem vděčnej i vděčná za...
za všechno suprový, co v životě mám
za to, že je moje rodina i já zdravá
každej kopanec do zadnice, kterej mi život uštědřil
za lidi, co mě maj rádi bezdůvodně
za lidi, co jsem v životě potkala
za to, že mám možnosti, který mám
za to, že nemám některý možnosti, který bych chtěl mít, protože to má asi svůj důvod
za to, že teď můžu být na tý správný cestě, protože mi to nikdo nezakazuje
za to, že jsem měla v minulosti kliku, což mi dopomohlo k tomu, abych teď mohla bydlet sama
za to, že jsem v roce 2016 konečně kopla do prdele sama sebe
za to, že se mnou lidi poprvé v životě diskutovali o dysforii a svým životě (byť jen po internetu)
za to, že mi někteří i sami od sebe napsali (a za hlavně to, že se mi otevřeli)
za to, že jsem se jim mohl otevřít já
za to, že mi přes tenhle blog napsali neznámý lidi jen proto, aby mi popřáli štěstí
za to, že se mám kam vracet
za to, že nic není ideální
za to, že mám v některých věcech tak velkou kliku
za to, že jsem sám a mám čas na sobě pracovat a nikdo nemá příležitost mě ničit
za to, že můžu být obojí
za to, že se s tím nemusí k doktorovi
za to, že nejsem o 10 cm menší (nebo i víc)
za to, že jsem si uvědomila, že tu jsou lidi, kteří jsou jako já
za to, že mám v některých věcech poprvé v životě jasněji
za to, že můžu vidět, jak jsou někteří lidi šťastní
za to, že já taky můžu bejt šťastnej i šťastná a nepotřebuju k tomu okolnosti, jen svou vlastní volbu
za to, že je tak těžký tu "volbu," ehm, aktivizovat
za to, že se poprvý v životě dívám pravdě do očí
za to, že samota mě občas ničí
za to, že mi někteří lidi důvěřujou
za všechny pěkný věci, který za mnou tento rok přijdou
i za všechny, za kterými přijdu já.

A taky za to, že jsem k Vánocům dostala zdravotní ponožky, protože gumové lemy na těch obyčejných mě strašně škrtí.

Nevím, co se mnou 2017 udělá. Ale docela v hrubších obrysech vím, co s ním udělám já.



pátek 6. ledna 2017

Kluci se přece nemalujou a další marnivosti

Asi od 15 let věku (až do doby před rokem) jsem experimentovala s tím, jaká chci být žena.

Totiž před pár dny, přesně na moje narozeniny, bylo jisté jednoleté výročí, jak jsem náhodou zjistila.
V ten den přesně před rokem, na moje 26. narozeniny, jsem si do deníku zapsala, že jsem asi trans*, ale že se mi nechce zbavovat té holky, která za nic nemůže. Že ji nechci vyhladit ze světa. Jo, přesně tohle jsem si zapsal v den svých narozenin. A vzpomněl jsem si, jak těžko se mi to psalo, jak jsem se cítil. Jako by ta holka bylo nějaký břemeno, ale zároveň to byl můj nejlepší projekt, moje součást.

To bylo asi po 2 a něco měsících, kdy jsem o tom začal přemýšlet konkrétně, kdy jsem začala víc používat slovo trans. Jinak to popravdě asi v jemných nuancích začalo někdy v půlce roku 2014 (dokonce jsem si kvůli tomu založila i deník - já, která si nikdy deník nepsala). Ale to je taky jiná pohádka.

Nejsem holka, to všichni víme. I když na povrchu jo.
A i když bych byl asi šťastnější, kdybych se narodil jako kluk, tak zrovna teď nechci bejt kluk. Ale ani holka.
Teď to chci být jen . Protože to je něco, co jsem snad nikdy doopravdy nebyl a až teď se k tomu dostávám.

Minule jsem slíbil, že se vám svěřím, jak se mi daří s těmi třemi předsevzetími, co jsem si dal. Napíšu to obšírně a jeden bod budu prolínat s druhým, protože jinak to asi neumím.

úterý 3. ledna 2017

Poznámka: Nejsem na drogách, i když možná při čtení tohoto článku budete mít ten pocit. :D

Něco řeknu. Rychle. Protože musim. Potřebuju to napsat, abych se z toho vypsal a potřebuju k tomu domnělé publikum. Číst to nemusíte, ale můžete. Tak mi to vyhovuje, protože nikoho nenutím, aby mě poslouchal, když vás to bude otravovat, tak to prostě odkřížkujete. Ale zároveň je tu iluze jako kdybych to někomu říkal. Tomu říkám zabít dvě mouchy jednou ranou (i když já je nezabíjím, ale vždycky je milostivě požádám, aby se odporoučely oknem :D).

To, co budu psát, už jsem tu říkal, ve spoustě věcí se budu opakovat. Ale potřebuju si to napsat ještě jednou a jinýma slovama a ze svýho aktuálního pohledu.

Cejtim, jak se něco začíná dít, i když se zrovna teď nic neděje. Je to takovej šestej smysl nebo co. Úplně to cejtim v kostech. Že se něco dít bude, to je jasný, mám to přece naplánovaný, ale...
Poslední tři dny jsem z toho vyklepanej, ale dneska už je to lepší a už nejsem strachy paralyzovanej. Moc bych si přál, aby to tak i zůstalo. Když přijde nová stresující myšlenka, klepu se chvíli a pak to pomine - což je asi nutný, chvíli to zpracovávat, než to dosedne. Vždycky jsem si myslel, že jak je mi jednou z něčeho zle, jsem v koncích.
Posledních 10 let jsem byl hlavně frustrovanej ze spousty věcí a nedokázal jsem s tim nic udělat.  (To už jsem říkal, bla bla bla.) Ze strachu, zbabělosti a taky trochu z poslušnosti a strachu, že za to budu krut pykat. Jako za to, že budu sám sebou, projevím se a tak.
A taky jsem se bral strašně vážně, i když to tak asi nevypadalo. Prostě jsem se nechtěl zesměšnit, za což bych si teď dal do huby.

úterý 27. prosince 2016

Co to vlastně znamená sexuální orientace?

Už hodně měsíců, určitě víc než šest, přemýšlím o tom, co je to vlastně tolik diskutovaná sexuální orientace.

Co to jako sakra je?
Je to to, jestli se vám líbí žena nebo muž nebo obojí nebo nějaká varianta obojího? O tom posledním se moc nemluví.
Znamená sexuální orientace to, s kým chcete mít sex? Nebo to souvisí spíš s emocionální vazbou na osobu určitého pohlaví?
Co je vlastně důležitější? A co když k jednomu pohlaví máte emocionální vazbu, ale zas tak moc vás sexuálně nepřitahuje? Je něco takového vůbec možné? A co když se vám něco tělesně zdá moc pěkný, ale nedokážete najít tu emocionální vazbu? Máte to vzdát, nebo ji snad hledat dál?