úterý 27. prosince 2016

Co to vlastně znamená sexuální orientace?

Už hodně měsíců, určitě víc než šest, přemýšlím o tom, co je to vlastně tolik diskutovaná sexuální orientace.

Co to jako sakra je?
Je to to, jestli se vám líbí žena nebo muž nebo obojí nebo nějaká varianta obojího? O tom posledním se moc nemluví.
Znamená sexuální orientace to, s kým chcete mít sex? Nebo to souvisí spíš s emocionální vazbou na osobu určitého pohlaví?
Co je vlastně důležitější? A co když k jednomu pohlaví máte emocionální vazbu, ale zas tak moc vás sexuálně nepřitahuje? Je něco takového vůbec možné? A co když se vám něco tělesně zdá moc pěkný, ale nedokážete najít tu emocionální vazbu? Máte to vzdát, nebo ji snad hledat dál?

pátek 16. prosince 2016

Chaos pokračuje

Tento článek byl napsán rychle a za účelem vypsání se deprese. Není nijak skvělý, je asi plný překlepů a často se v něm opakuju. Prostě... Nic čtivého, není to o blogerství, ale o vypsání se z depky. Díky za pochopení. A klidně mi vynadejte. To nevadí.

čtvrtek 8. prosince 2016

Jednorožci a Amalthea

Možná si říkáte, proč mám tady na boku ten obrázek jednorožce.
A možná jste ani nepřemýšleli o tom, proč tu používám přezdívku Amalthea.
Tyhle dvě věci mají souvislost, jak asi někteří vědí.

Ten obrázek tady na boku pochází z kresleného filmu Poslední jednorožec, jehož scénář a knižní předlohu má na svědomí P. S. Beagle. Pochází z roku 1982, ale u nás v Česku měl premiéru na začátku 90. let a byl prý hodně oblíbený. Ale já o tom nic nevím, protože v té době jsem fakt nic takového nevnímala, poněvadž jsem byla hodně malá.

No, v té porevoluční době, kdy k nám zčistajasna přišly vymoženosti západní civilizace a internety ještě nebyly (teda určitě byly, ale u nás ne), měly velkej boom videopůjčovny.
Rodiče často půjčovali filmy i pro mě - v televizi toho moc pro děti nebylo a taková zahraniční kreslená pohádka bylo něco jako zjevení.
Mezi těmi filmy byl i Poslední jednorožec.
Jak mi ho jednou půjčili, tak mi ho chudáci museli půjčovat pořád. Až ho konečně jednou dávali na Nově, tak mi ho natočili. No a ta příšerně nahraná kazeta jela u nás doma taky pořád. Chudáci rodiče ji znali nazpaměť. A já asi taky, už si to nepamatuju.

Tak teď byste asi chtěli vědět, o čem že to je. Je to prostě o jednorožci, kterej si jednoho dne uvědomí, že je poslední na světě. Že už dlouho nikoho, jako je on sám, neviděl a začne mu to dělat starosti. Najednou k němu přiletí motýl a poví mu, že je viděl, že jeden zlej král je drží někde pod zámkem, kde je střeží nějaké monstrum. Tak se je vydá hledat. Na cestě se k němu přidá hodně špatnej kouzelník a jedna paní od loupežníků. Při cestě na hrad toho zlého krále je ale přepadne jakási stvůra - Rudý býk, který, jakmile zmerčí jednorožce, po něm okamžitě jde a chce ho dostat a zavřít pod zámek (nebo kam vlastně) jako ostatní jednorožce.
Jednorožcův průvodce kouzelník pak v zoufalé snaze nějak jednorožci pomoci jej promění v lidskou dívku. Rudý býk, který asi moc inteligence nepobral, ji nechá být a jde pryč, protože šel po jednorožci, ne po nějaké holce. Pokračují ke králi, teď už jako tři osoby, protože kouzelník neví, jak jednorožce proměnit zpátky. Jednorožec tedy předstoupí před toho zlého krále jako dívka, nepoznaný. No o zbytek už by byl spoiler, pokud vás to doteď nezaujalo, tak se na ten film ani nekoukejte.

Ten film je strašně přemoudřelej, plný dvojsmyslů a asi i nesmyslů, který si člověk může interpretovat, jak chce. Podezřívám autora, že kolikrát ani on sám nevěděl, co tím myslí, ale prostě jen něco napsal, protože to pěkně znělo a on viděl, že to může mít různá vysvětlení.
Každopádně se to tváří jako velká inťárna, skoro jako kdyby to ani nebylo pro děti. A je tam i spousta scén, který jsou strašidelný a nejsou zrovna pro děti. Je to prostě creepy pohádka.
Moji rodiče občas měli starosti, jestli všem těm moudrům náhodou opravdu nerozumím a nebudu nějaká echt chytrá. Časem se prokázalo, že zřejmě ne.


Ale nepíšu vám to tu proto, že bych vám tu chtěla recenzovat film. Jen jsem chtěla říct, že tenhle film má pro mě hodně zvláštní význam. Čuměla jsem na něj jako díte pořád dokola a vůbec nevím proč. Ale prý se to s tímhle filmem stalo vícero lidem (i když žádný neznám osobně). Pamatuju si akorát, že kromě toho, že jsem byla úplně hotová z toho krásně nakreslenýho jednorožce, tak jsem z toho filmu měla úplně... depresi. Jo, jako malý děcko, asi pětiletý. Ale pořád jsem se na to musela dívat, i když jsem skoro pokaždý brečela. Byla jsem trochu divný dítě, protože jsem se hodně kontrolovala a přemáhala jsem se, abych se nerozbrečela a aby to nikdo neviděl, protože jsem se za to styděla.

A když pak asi o 10-12 let později (to mi bylo asi 17) tenhle film vyšel trafikách na DVD, tak jsem si ho hned koupila a tehdy jsem o tom napsala hluboce intelektuální článek. Přitom jsem o tom věděla úplný kulový. To bylo před 9 lety. Ty jo.
No, prostě ten film mi utkvěl v paměti dodnes.
A hlavně ten soundtrack, zpívanej.

A zvlášť jedna písnička z toho filmu, která mě dostávala úplně šíleně, byla balada, kterou zpívala ta dívka, proměněný jednorožec.
Když jednorožec se svými společníky došel na práh králova hradu, kde pak výprava nějaký čas zůstala (aby zjistila, kde jsou ostatní jednorožci), měl podobu dívky. Neměl žádné jméno, tak ho představili jako Lady Amaltheu, což bylo nějaké jméno, co si kouzelník narychlo vymyslel.

Jak čas ubíhá, nic se neděje, věci stagnují, pořád ostatní jednorožce potají nevypátrali. Jednorožec v podobě dívky má splíny, chodí jako tělo bez duše. Zažívá hrozné stavy, cítí se v lidském smrtelném těle jako ve vězení, nesvobodně, stísněně. A začíná zapomínat, kdo vlastně předtím byl a co šel na králův hrad hledat.

A Lady Amalthea, tedy jednorožec, tam v jedné ze svých depresích zpívá již zmíněnou písničku.
Zpívá se v ní

Tam
Tam ve vzpomínkách
tam kde vítr vál
srdce mám
V hloubi lesů ztracené
a dny jdou dál
A teď když jsem ženou
Všechno je tak zlé


Tam
Tam ve vzpomínkách
hledám bílý stín
smiř se s tím
radí srdce bláhové
a dny jdou dál
A teď, když jsem ženou
jenom trýzeň znám
jenom trýzeň znám
Jenom trýzeň znám


Tady si to můžete i poslechnout (btw, výjimečně je česká verze lepší než originál).




Asi nemá smysl něco dodávat, ne?

úterý 6. prosince 2016

Poslední dny nemaj hlavu patu. Tenhle článek také ne.

Pozlátko ženskýho světa se mi vždycky líbilo.
Ale stojí mi to za to?

Za posledních asi 10 dní se toho ve mně hodně zvrtlo. K lepšímu. Udělala jsem několik vážných kroků, dala si několik předsevzetí, která hodlám opravdu splnit, i když jsem se tomu léta vyhýbala.
Dohnal mě k tomu strach, že už je pozdě (dal bych si po držce za to, že jsem si myslel, že je pozdě ve 23 letech). No, je pozdě, ale za chvíli bude ještě později, takže...
Ale to je moje niterní věc a to tu nechci rozebírat, protože se to ani netýká mé genderové situace.

Jedním z těch vážných kroků, o kterých jsem mluvila, byl coming-out matce. Bylo to v pohodě a zatím toho nelituju, ale taky o tom tady nechci mluvit, protože je to moc osobní.

Ale jde o to, že to ve mně spustilo nějakou lavinu. (S čímž souvisí i ta předsevzetí.)
A taky mě z tohoto hlediska moc zaujal článek na Filipově blogu, kde se sám sebe ptá, kam vlastně kráčí. Mluví o tom, že právě teď, kdy může být tím, kým vlastně byl vždycky, ale myslel si, že nemůže... neví, co s tou náhlou svobodou.

Mám pocit, že jsem vlastně celý život jen dělala, co jsem měla, snažila se vypadat dobře jako holka, protože jsem doufala, že za to přijde nějaká odměna zvenčí.

Průser byl vždycky ten, že jsem si jako dítě ráda hrála s panenkama Barbie - takovýma těma panenkama, co vypadaj jako dospělý ženský, šijou se pro ně hadříky podle poslední módy a tak. Naprosto jsem jimi byla posedlá. Ale nepamatuju si, že bych někdy zatoužila, jako ostatní malé holčičky, být jako ony nebo vypadat jako ony.

Jako teenager jsem se hodně začala zajímat o makeup a módu. Byl v tom prvek převlíkání se za někoho jinýho a to jsem od dětství naprosto milovala - a o to víc, když jsem k tomu neměla moc příležitostí, protože nemáme žádnej Halloween. A vlastně jsem tím posedlá pořád, snad ještě víc.
Nakonec to dopadlo profesním zájmem o módu, kterej mě mohl jednou i živit nebo aspoň, ehm, přiživovat.
Prostě od téhle doby, kdy jsem přestala být ta zamračená malá holčička, která raději než šatičky nosila tepláky a volné tričko, nebylo pochyb o tom, že prostě jsem holka. Svoje pochyby z pre-pubertální a ranně pubertální doby jsem odsunula na druhou kolej.

Někdo takovej přece nemůže být kluk, ne? Vždyť kluci to nemusí. Móda a cingrlátka je nezajímají. Maj rádi sporty, auta, strohý styl. Já nemám ráda nic z toho. Když strohý, tak jedině elegantní. Líbí se mi pěkné věci, estetika, umění.

Ale já se stejně vždycky cítila spíš jako kluk.
A říkali mi: kdybys byla kluk, tak o sebe tolik nedbáš.

Kdo vlastně chci být? Jak chci doopravdy vypadat?
Chci vypadat jako muž?
Já nevím.

Když se podívám na chlapy, jsou většinou strašně drsní a strašně fádní. Tak mi připadali vždycky. Proto mě ani doopravdy nepřitahovali. Vždycky se mi líbil spíš kluk, co byl v něčem jako holka. V chování i ve vzhledu a v oblíkání.

Byly doby, kdy jsem neměla žádné sebevědomí, pokud jde o vzhled. Zažila jsem kvůli tomu šikanu a nebylo to nic pěknýho. Tak jsem se zařekla, že jim vytřu zrak a udělám ze sebe pěknou holku. No, nejdřív to moc nešlo. S tím, jak člověk v základu vypadá, toho moc nenadělá. Ale časem, asi jak jsem dospěla a rysy v obličeji se mi trochu změnily, se to docela zlepšilo. Nejsem žádná modelka, ale znáte to - když se namalujete a hezky se oháknete se (ať už žensky nebo do pánskýho stylu), tak vám to najednou lidi začnou žrát a začnou si myslet, že jste pěkná, i když jste celkem průměr.
Ale když je vám 18-21/2/3, tak máte pocit, že když jste to dokázali a udělali jste ze sebe aspoň trochu ucházející holku, o které si pár lidí možná myslí, že je docela pěkná, tak si myslíte, že jste v rámci vlastních možností vyhráli nějakou soutěž ve šlechtění andulek/růží/čehokoliv-co-vás-napadne. A myslíte si, že se váš život změní a čeká vás nějaká odměna za snahu.
Jo, prdlačky.

Od doby před více než týdnem, kdy jsem měla fakt těžkou depku z jiných věcí než z toho, že jsem trans, což nečekaně vyústilo v coming-out mámě (nevím, jestli v tom byla nějaká souvislost - na to ale asi přijdu po čase), se ve mně spustilo něco, co se mě začalo ptát - co vlastně chceš? Děláš opravdu to, co chceš? Jdeš tam, kam chceš, nebo jdeš tam, kde je to pro tebe bezpečný, jistý? Co když je správný jít za tím, co chceš, i když se bojíš, i když je to nejistý? Co kdybys fakt zkusila to, co tě láká a nebrala to tak vážně?
Vypadá to, že jsem vlastně nikdy nešla tam, kam jsem opravdu chtěla. Šla jsem tam, kde mi to schvalovali, kde byla cesta vyšlapanější, i když třeba ne úplně. Když jsem dělala věci, kde ta cesta nebyla úplně vyšlapaná, tak to byly jen věci, na kterých mi moc nezáleželo. Protože u těch mi bylo míň hrozně, kdybych selhala.
A tak jsem v životě nikdy nedělala nic, co jsem opravdu moc chtěla.
A teď to chci změnit, aspoň v některých věcech, i když je mi 26 a bude mi brzo 27. Je mi fuk, kolik mi je. Vlastně to není zas tak pozdě. Ale to už je o něčem jiném. Chtěla jsem jen říct: jako kdyby tohle paradigma, ve kterým jsem žila, souviselo nebo mělo příčinu v mým s tělem nesouhlasícím genderu. Nebo možná to není příčina, ale jen další aspekt. Nevím.
Když nemůžete být tím, kým se cítíte, v těch nejzákladnějších věcech jako je gender, tak vám přijde naprosto normální regulovat se i v jiných oblastech života.


Paní dr. Fifková říkala, že ženy se ptají, jestli budou krásné. Muži se zase ptají, jestli budou úspěšní.
Ale já chci být jako kluk taky hezkej. A hodně. Strašně mi na tom záleží. Přiznávám se, jsem povrchní.
Nechápu tu otázku, na kterou se ptají ti muži - proč by nemohli být úspěšní i jako žena? Jak na to má exteriér vliv? Je to snad o tom, co je ve vás, a ne v tom, jestli jste holka nebo kluk?

Nikdy jsem nezažívala žádnou velkou závist, když jsem se celý život dívala na kluky kolem, snad jen v tom, že můžou být větší srandisti a víc vyvádět. Jejich vzhled mě nikdy k závisti nepřivedl. Až na to, když uvidím opravdu hezkýho kluka. Hezkýho skoro tak, jako holka. Tehdy mu závidím, že je kluk, jindy vůbec. Není to paradox?

Z toho mám strach jak sviň. Jak bych vypadala? Jak bych působila, kdybych byla kluk i na povrchu?
Něco jsem budovala, ale nevyhovuje mi to. Možná, že to mám ztratit a chtít něco lepšího. A nejen v zájmech, kariéře, směru, ale... i ve svým exteriéru.
Nebudu jako kluk lepší než holka?

Ale pak jsou tu samozřejmě ty české zákony. A taky to, že nevím, jestli se mi chce podstupovat riziko s nejistým výsledkem. A taky samozřejmě ještě menší šance najít si partnera - nebo alespoň mi to tak připadá. Tím nechci nikoho urazit, to v žádném případě. Jen si říkám, proč zrovna mě by jako kluka bez penisu chtěl nějakej chlap, co, ehm, má rád kluky s penisem. A když má možnosti takovýho kluka mít, tak proč by nějakej chtěl zrovna mě.
To je snad asi lepší zůstat takový, jaký jsem, stát se ještě větším androgynem, a najít si někoho, kdo je taky transka a chápe, co zažívám, a bude mu fuk, co (ne)mám mezi nohama. A taky si myslím, že bych mohl dát to nejlepší ze sebe nějakýmu druhýmu člověku, co se cítí jako já, pomoct mu s tím vším.
Nejvíc bych asi chtěl někoho, kdo se cítí jako napůl muž a napůl žena, tedy že by to měl víc vyvážený než já (bohužel už to nemám jen z 80%, teď už je to 90). Asi bych byl raději, kdyby to byl fyzicky muž a aby byl vyšší než já, protože se cítím v ženským těle zranitelně a tohle ve mně vzbuzuje pocit bezpečí. Ale zároveň je tam pro mě důležitej ten silnej ženskej prvek empatie a jemnosti, v povaze i ve vzhledu. Pro někoho takovýho bych udělal všechno na světě a nic bych za to nechtěl zpět.

Ale jo, občas chci bejt kluk. Je to prostě tak. Přiznávám si to.
A někdy nesnáším svoje prsa a někdy mi nevadí. Ale i když mi nevadí, tak se jako žena necítím.

No, a taky se mi líbí dámský boty. Strašně. Na pohled úplně nejvíc.
Ale když si je obuju na moc dlouhou dobu nebo když je nosím každej den, tak se cítím jako spráskanej pes. Jako holka. Na holkách není nic špatnýho. A mít na sobě občas nějaký nádherný boty ryze dámskýho charakteru je skvělý. Jen nechápu, jak můžou cupitat každej den v takových botičkách a cítit se sebevědomě. Touha po určité submisivitě je prostě skutečným ženám asi daná. Kdyby ne, tak by asi nikdy nemohly být s cis hetero chlapem. Ti jim té submisivity dopřejí habaděj.

Chtěla bych najít způsob, jak být to, co jsem, ale nezasahovat do svýho těla nějak radikálně.
Jsem zbabělec.

V průběhu psaní tohodle článku jsem několikrát v mysli přešla od "chci být kluk" k "můžu být kluk i bez zklukovatění exteriéru" a zpět. Že jsem transka, je naprosto jasný. Vůbec o tom už nepochybuju.
Myslel jsem, že to, že bych chtěl být kluk, je záležitost hlavně vztahová, ale teď zrovna na nikoho nemyslím, ale stejně bych chtěl bejt kluk. Sám pro sebe. Chtěl bych bejt pěknej kluk sám pro sebe.

Takže bojovky tohoto období (mimo jiné):
1) Udělat ze sebe ještě většího androgyna, kterýmu to ale sluší (tomboy, žádná jeřábnice).
2) Brát sám sebe jako kluka, klidně si dovolit přemýšlet o sobě jako o klukovi a v mužském rodě. Nahlas tak o sobě ale zatím raději nemluvit. Ale přesto ze sebe nedělat holku ani před cizími lidmi, nesnažit se být moc submisivní, když to tak necítím.
3) Osobně se setkat s dalšími trans lidmi.

Ať se stane to, co se má stát. Co to ale bude, opravdu nevím.