Mám se dobře. Nadmíru dobře. Finanční situace se lepší, umím
žít za malý náklady. Všechny bojovky, co jsem si na konci roku naplánoval, jsem si splnil. Všechno
jde dobře. Akorát s disciplínou to ještě není ideální, ale už jsem na
cestě.
Prostě se mám z objektivního pohledu dobře. Nemůžu říct, že by se můj život obrátil o 180 stupňů, ale rozhodně se stalo od prosince hodně zásadních změn. Nic mi nechybí a co mi chybí, tak k tomu mám našlápnuto.
Jenomže ani tak se z toho nedokážu radovat, je mi strašně zle, a to hlavně proto, že mám pořád pocit, že si nic dobrýho nezasloužím. Nic z toho dobrýho, co se mi děje a nic z toho, co bych si přál. Bere mi to elán, kterej jsem měl, když mi bylo o šest a víc let míň.
Nedokážu se zbavit pocitu, že si nic z dobrých věcí, co teď mám, nezasloužím. Připadám si směšně, když se snažím o něco, co bych si ve svým životě přál dokázat. A co jsem si už zařídil, tak to si prostě nezasloužím, mám z toho výčitky a všechny moje snahy jsou k smíchu.
Prostě se nenávidím a nedokážu přestat.
Přišel jsem na to, že když se ponořím do práce na několik
hodin, tak se od toho negativního v sobě úplně odtrhnu a nic mě nebolí. Bohužel
mě sice nenaplňuje, když dělám jen tohle a nevěnuju se jiným věcem, ale dělám
to proto, jak už jsem řekl, že mě to otupí od nějaký vnitřní bolesti. Pracuju v kuse
bez přestávky víc hodin, než bych měl. A pak jsem z toho tak znechucenej,
že na práci nedokážu sáhnout třeba tři dny za sebou. A vlastně ani na nic
jinýho, co nesouvisí s prací, ale v čem bych se chtěl rozvíjet,
prostě nesáhnu. A začíná mi z toho jebat, protože tak to nechci.
Pak zažiju nějakou euforii, je mi skvěle jako málokdy v životě... Pak
taky nejsem moc produktivní, ale to už je moje chyba. Pak se něco stane a... je mi ze dne na den
zase mizerně. Protože mám pocit, že si beru víc, než si zasloužím.
Kdysi, když jsem myslel, že jsem holka, tak jsem se
nenáviděl za to, že blbě vypadám. Myslel jsem si, že to mi zabraňuje být
oblíbenej a najít lásku. Teď už je mi upřímně fuk, když se někomu nelíbím.
Neurčuju podle toho svou hodnotu. Seru na to. Stylizuju se tak, jak se to líbí
mně, protože to jediný má v téhle oblasti smysl.
Nenávidím se prostě tam někde hluboko, v základu.
Nenávidím se prostě tam někde hluboko, v základu.
Můj mozek se mě stále snaží přesvědčit, že když si najdu
někoho na sex nebo aspoň pseudosex nebo dokonce na lásku, takže mě to zázračně vyléčí a život bude
skvělej. Ale já mu nevěřím. Vidím spoustu lidí, co jsou v relativně fungujícím
vztahu, co našli svého soulmejta nebo šukaj první ligu, ale stejně je deprese neopustila.
Spíš mě zdrcuje to, že mi přijde naprosto absurdní,
ABSUDRDNÍ, aby se mně něco takovýho stalo. Jako něco, co by mi vyhovovalo. Nikdy jsem nezažil nic, co by mi nebylo
proti srsti. Však jsem tady o tom mlel snad tisíckrát. Ble.
Jde prostě o ten podělanej pocit. V mým životě, co mi přišlo naprosto absurdní, to se nikdy nestalo, tak nějak jsem na to měla od útlýho věku čich. Přijde mi to prostě nemožný, dokonce i z pitomejch představ mám blbej pocit, místo aby mi byli nějakou útěchou. Ani blbý daydreaming si nemůžu užít, protože cosi v hlavě mi říká - co si kurva myslíš, vždyť to je naprostá absurdita.
Jde prostě o ten podělanej pocit. V mým životě, co mi přišlo naprosto absurdní, to se nikdy nestalo, tak nějak jsem na to měla od útlýho věku čich. Přijde mi to prostě nemožný, dokonce i z pitomejch představ mám blbej pocit, místo aby mi byli nějakou útěchou. Ani blbý daydreaming si nemůžu užít, protože cosi v hlavě mi říká - co si kurva myslíš, vždyť to je naprostá absurdita.
Vítejte v mým světě.
...
Jsem rok a půl po škole a už pět let se živím sama. Ze začátku mi ale občas ještě pomáhala máma a děda. Od otce jsem neviděl ani korunu už 5 let, tedy asi od druháku na bakaláři, a tak jsem to i chtěl. Teď se o sebe starám pochopitelně už úplně sám, bez finanční pomoci mamky. Bydlím docela daleko od domova a mám vlastní byt. A všechno si platím sám z toho, co jsem škudlil, za co jsem chtěl jet na Erasmus, ale na to to tehdy nestačilo.
Ale můj otec teď všude rozhlašuje, že mě živí a že mi platí byt. Říká to i přede mnou.
Ale vždyť to tak není! Proč to dělá? Já to nechápu.
Jsem rok a půl po škole a už pět let se živím sama. Ze začátku mi ale občas ještě pomáhala máma a děda. Od otce jsem neviděl ani korunu už 5 let, tedy asi od druháku na bakaláři, a tak jsem to i chtěl. Teď se o sebe starám pochopitelně už úplně sám, bez finanční pomoci mamky. Bydlím docela daleko od domova a mám vlastní byt. A všechno si platím sám z toho, co jsem škudlil, za co jsem chtěl jet na Erasmus, ale na to to tehdy nestačilo.
Ale můj otec teď všude rozhlašuje, že mě živí a že mi platí byt. Říká to i přede mnou.
Ale vždyť to tak není! Proč to dělá? Já to nechápu.
…
Tak jsem se z toho vypsal, třeba mi teď bude už míň
zle. Vždycky to tak bývá. Zajímalo by mě, jestli by to stejný efekt mělo,
kdybych to někomu říkal naživo. Ne že bych se do toho hrnul, o svých pocitech
jako takových jsem v životě mluvil jen s malým počtem lidí, ale
domnívám se, že když takhle mluvím veřejně sám k sobě, tak je to snad i
lepší. Nevím. Ale už jsem nějak otupěl a spíš bych o tom nemluvil proto, abych tím někoho neobtěžoval.
Rád bych šel ke cvokařce, až to finance dovolí, ale když jsem tam byl naposled, tak to bylo na hovno. To jsem to fakt mohl vykládat někomu v hospodě a mělo by to stejnej efekt. No, i když na vině bylo taky to, že jsem jí tam kecal o tom, jak mě ve škole šikanovali, ale o katastrofálních vztazích v rodině jsem taktně z úcty k rodičům mlčel. Vlastně jsem to tehdy ani sám sobě nepřiznal. Stejně jako to, že jsem si už tehdy ve 22 říkal, jestli nejsem náhodou kluk. A jestli by to ta cvokařka byla schopná poznat. To jsem si namouduši říkal. Paní cvokařka nezpozorovala nic. Tak třeba jsem přece jen divná holka s nefunkčním kosočtvercem.
Nenávidím se.