"Je tě fakt škoda"

Když mi bylo 15, ostříhala jsem se na punkáče. Měla jsem z toho radost, cítila jsem se tak dobře. A vlastně jsem z toho byla taky na nervy a nechápala jsem, proč se musím cítit dobře zrovna v něčem takovým... neženským, tedy mně nevlastním.
Aniž bych se v té době identifikovala jako lesba, aniž by mě v té době vůbec zajímaly holky, tak si mě tak automaticky vrstevníci zařadili. Pak to slovo proti mě používali jako nadávku a já to nechápala. Tohle je jako nadávka?
Tahle zkušenost mě naučila, že to homosexuálové fakt nemají lehký a že tolerance je nulová a že lidi se fakt neštítí ničeho.
Tehdy, když jsem si ještě myslela, že jsem cis hetero holka, (která jen potřebuje vyrůst ze všech svých vnitřních nesrovnalostí), jsem začala cítit velkou solidaritu s LGBT+, protože aniž bych se tehdy tak identifikovala, tak jsem si zkusila na vlastní kůži, jak to mají v mládí těžký.

Zpověď jednoho klikaře

Tedy moje zpověď.

Před rokem můj život vypadal pěkně blbě. Byl jsem v práci, která mě naprosto nebavila, ale dělal jsem ji pro prachy. Protože to nebyly kdejaký prachy, tak mě to samozřejmě přestalo po pár měsících bavit. Ale byla to moje první práce po škole, tak co. Nedělám z toho vědu, zdá se mi to normální.

V osobním životě jsem byl už přes rok v pěkných zmatcích a ukazovalo se, že to se mnou bude asi ještě horší, než se zdálo. A co mě štvalo ještě víc, byla samota. Byl jsem sám na ty věci okolo mýho mozku nesouhlasícího s mým stylem života a rolí, kterou jsem celý život hrál. A měl jsem pocit, že pokud se nerozhodnu pro jednu stranu,  že jestli nebudu žít podle binárního systému, tak jsem vlastně pěkně v hajzlu, protože nikde nejsem vítanej.

Taky jsem tou dobou plánoval založení tohohle blogu, protože jsem doufal, že najdu podobný lidi, který by mi rozuměli.

A opravdu se tak stalo. A co víc - daleko to předčilo moje očekávání. Ani nedokážu říct, jak moc jsem vděčný lidem, co se mi sami ozvali - koho se to týká, tak ví, ke komu mluvím. Trans* lidé, se kterými jsem ještě před tímhle blogem na netu mluvil, na mě koukali spatra, protože jsem nebyl dost kluk. Vlastně se se mnou ani nechtěli moc bavit, podle nich jsem ani nepatřil do trans komunity (tehdy jsem se popisoval jako genderfluid, což už dnes neplatí). Ale teď jsou tu lidi, co mě berou takového, jaký jsem. V něco takového jsem ani nedoufal a proto to pro mě tolik znamená.
Úplně poprvé v životě v sobě necítím, že tutlám něco důležitýho, protože jsem v kontaktu s lidma, který chápou, co jsem celej život prožíval a vůbec jim nemusím o ničem mlžit, za něco se stydět. A poprvé v životě cítím, že žiju doopravdy. Což je drsný, když už je mi 27. Je to trochu jako puberta. Všechno je nový a ani nevím, co je přede mnou pokud jde o postupný odkrývání mojí identity. A taky kam až to v téhle oblasti dotáhnu.